Tenhle blog mi běžel hlavou při cestě na motorce. Jízda je fantastická věc. Vnímám vše kolem, vůni horkých klasů mezi poli, vůni vodních ploch, které míjím. Dítě, které mi u cesty mává a já mávám zpět, mého miláčka, který si bublá a veze mě cestou... Cítím se jako novodobý kovboj. Auto i motorka je můj kůň, Dráček a Shadynka, mám k nim vztah, mají svá jména a prožíváme spolu toho tolik...
Už nějakou dobu si příliš uvědomuji onu pověstnou dočasnost všeho. Mí idolové zestárli. Někteří zemřeli a to zjitřilo i téma o kterém se nerado mluví - totiž smrt, která je všudypřítomná a lidé dělají jako by nebyla. Ale je tu pro všechny. Je to nezvratná věc a nikdo neví ani dne ani hodiny, anebo jak říká klasik:"Nikdo neví, bude-li ještě pro něj zítra svítit slunce..."... Proto si o to více vážím svého vyměřeného času. Nabírám doušky přítomnost lidí co mám rád a i když to někdy ve společnosti nevypadá a může to vzbudit zdání jakéhosi splínu, vnitřně se tetelím radostí, že jsem s nimi.
Uvědomuji si dočasnost své kapely, kdy nás může ze dne na den rozdělit nabídka někoho "slavného", kdo je může dobře zaplatit a potřeba dělat kvalitní hudbu ustoupí potřebě ekonomiky a peněz...
Uvědomuji si povrchnost, malichernost, jsem méně tolerantní k lidem, co si svého času neváží a navíc svými mindráky a tupostí omezují či kazí hezké chvíle jiným...
Jsem v horách. Moje milovaná motorka přespala ve stodole, cítím se jako Odpadlík... Před chvílí jsem se byl projet a dává mi to fakt hodně. Pro člověka, jehož hlavním přísunem endorfinu, a neustálé potřeby doplňovat sníženou hladinu serotoninu, byla vždy především hudba, různé fyzické radosti, hecování ve fyzických výkonech a extrémech, či posouvání či boření "hranic" všeobecně, je toto další radost, ke které jsem se vrátil... Vlastně, jako bych jel druhé kolo. Odmalička jsem vedle hudby cvičil, sportoval a od devíti jsem měl motorky. Pak byly nějaké pauzy, ale když jsem se k tomu vrátil, záhy jsem pochopil, že je to také moje součást... O další krásné chvíle se teď stará i moje malá dcerka, která mi také dává hrozně moc... (Jako bych některé z Vás slyšel:"Uff, ten rozházenej hejsek je táta???". No jo, a je to fajn...)
Nemyslím si, že by dotírala předzvěst krize středního věku, ale snad je to jakési pomyslné uzavření kruhu.
Dotírá na mě nezměrnost, nepochopení okolí které žije v "konvencích", otravnost stereotypů, které se snažím co nejvíce bourat. Dotírá na mě konečnost věcí a protiváhou je víra v transformaci v něco dalšího. Je to možná prapodivné, ale jak to máte vysvětlit člověku co to nechápe? Jak mu vysvětlit: "ano, možná se neshodnem, a nemáme se moc o čem bavit. Možná se hádáme, ale věř mi, mám Tě moc rád a užívám si bytí ve Tvé přítomnosti, jsi mi drahým člověkem na tomhle světě a já Ti chci věnovat svůj čas a jsem poctěný a šťastný, že mi Ty chceš věnovat ten svůj..."
Chci, aby mě nechal na pokoji zloděj "stát" (Hele, KDO to vlastně je ten "stát"?) kterého jsem nikdy nepotřeboval a nepotřebuji a nechtěl po mě ať financuji jeho zlodějny a svými pěnězi ho platím za to, aby vymýšlel další zmetky proti lidem této země... Je to firma, která neprosperuje a dělá zmetky a já její akcie nechci, tak co? Přece nemůžu za to, že jsem se tu narodil... Chci mít svobodu, stejnou jako třeba když se mi nelíbí MHD? - Nebudu jí jezdit - podporovat jí. Nelíbí se mi hyenismus? - Nebudu kupovat bulvár. Nebaví mě tupé rádobyintelektuální příspěvky a facebookoví onanisti na mém profilu? - Vyhazuju je. Některou svobodu lze ovlivnit, některou (stát) ne...a volby jsou jen drahá komedie pro lidi, pro "pocit", že se dá něco změnit... Nesleduji manipulativní zpravodajství a snažím se držet mimo Matrix... Proto asi budu vždy, černá ovce, "mimoobčan". Ale se snahou žít si nezávisle po svém...
A okruhem se dostávám zpět na jádro pudla. Totiž má intolerance k hlupákům, kteří otravují život a nenahraditelný čas jiným...
Co až budeme duše? Energie? Až zemřeme? Bude v tu chvíli nějak relevantní stres ze spěchu? Blbeček v tramvaji? Co si o mě nějaký tupec myslel? Ne. Spíše to co tu po mě zbyde a co zanechám za vzpomínky a pocity v jiných... Já naštěstí netrpím ničím, co by mě fyzicky limitovalo k vizi, že bych měl psát závěť. I když kdo ví... Moje diagnózy jsou naštěstí toho rázu, že fyzické poškození hrozí spíše z vůle mé a nikoli okolností... Ale nevíme dne ani hodiny a smrt si nevybírá. Říkám si tedy, co chci po sobě zanechat? Zanechal bych po sobě "čistý stůl"? Možná i proto dnes horečnatěji pracuji, s větší vervou...
A často se sám sebe kontrolně ptám:"Proč to děláš?". Snažím se být optimista a pozitivní a ve všem vidět poloplnou sklenici a příležitost. A v souladu se svojí filosofií, že štěstí není cíl, ale štěstí je - musí být - i cesta k cíli se ptám:"Naplňuje mě to? Baví mě to?"... Ano, baví... Moje "třináctá komnata" mi sice často moc ztěžuje kreativní práci a život všeobecně, ale zase to beru jako boj. Cítím se jako válečník, který musí denně bojovat se svojí myslí. To je to "W" z anglického "Warrior", které mám občas napsané na levé ruce...abych si to připomínal... A připomínal si, že dokud se nevzdám a bojuju, vždycky je šance... Možná proto jsem nedávno vyběhl Sněžku nahoru a dolů, možná proto jsem uběhl svůj Ultramaraton 55,66 km, možná proto se snažím posouvat a bořit - nejen své - hranice...
S hořkosladkým úsměvem vzpomínám na rčení:"lidé se tolik starají jednostranně o délku života, přitom se nestarají o to, aby byl plný a opravdu prožitý". Ta lehká hořkost za nenaplněné životy jiných, ta sladkost za štěstí uvědomění a šanci naplňovat ten svůj... A každý den jsem vděčný za privilegium svého života jaký vedu. Nebylo to zadarmo, není to někdy lehké, ale já si toho moc vážím a jsem vděčný...Slovo, které je takovou vstupenkou do lepší nálady a vodítkem ke štěstí...
Měl-li bych to shrnout, co chci? Kam jdu? Chci nahrát upřímnou desku plnou výpovědí se kterými se snad bude moci někdo ztotožnit a prožít si jí tak i na koncertech... Naplní mě to štěstím, které budu moci dávat dál kolem sebe. Mohu použít můj milovaný citát - tentokráte Nikoly Tesly:"Pokud chcete najít tajemství vesmíru, berte v potaz vše, co se týká energie, frekvence a vibrace"...
Možná i proto, že nejsem apriori obchodník, možná i proto, že netuším, jak jí potom prodat nebo podbízet, možná proto, že nehodlám vyrábět skandály k získání pozornosti, možná proto, že mě to vůbec ale vůbec nezajímá a především ze sebe potřebuji dostat všechny ty emoce a příběhy a dojmy a pocity a prostě jí potřebuji upřímně a kvalitně nahrát...........možná proto se mi to povede... Možná jsem naivní...ale víte co? V tomhle prolhaném světě, kde se všechno prodává na slova "mega, nejlepší, nejúspěšnější a bůhvíco..." možná bude místo pro jednu "upřímnou desku" dělanou ze starého důvodu...totiž chtít něco říct, sdělit nějaký obsah, ono frekventované "sdílet" ale v tom pravém, starém smyslu slova...
No a zase je najednou všechno opodál, zahloubání je venku, jsem vyčištěný, a jedu na svém dvoukolém miláčkovi. Vidím a cítím tu vůni klasů mezi poli, divočáky ve vzdáleném kukuřicovém lánu, vůni čerstvě posekané trávy a slunce co se opírá do mé černé bundy, opájím se bubláním krásného stroje který se jistě, silně a elegantně valí po cestě kupředu... Cítím vlhko vodní plochy v dálce, mraky co se honí na obloze a krásnou zemi po které jezdím s nádherným strojem. Plnými doušky je nasávám do zásoby, užívám si pocity které dělají život krásným...
Někdy třeba nashle na cestě...
_________________________________________________________________
Pozn.: Chcete-li sledovat vývoj desky, nahrávání, demosnímky, mrkněte občas na www.janvytasek.com, nebo na Facebook www.facebook.com/janvytasek...
