Jak jsme točili klip na Angelinu - part I.

Každá kapela či interpret čas od času potřebuje klip. Je to taková součást, už jen pro dobrý pocit, že se něco posouvá vpřed. Já osobně mám klipy rád. I když si myslím, že nejsem zrovna vizuální objekt typu Brada Pitta, tak přeci jen mám rád kamery, hraju si na ochotníka herce, mám rád tvoření obrazu, tvoření všeobecně.

 Nějaké klipy jsem už udělal a nastal čas udělat další. V průběhu času se objevilo pár námětů, a také pár lidí co si asi honili ego na představě, že se na tom budou podílet. Proběhlo několik jednání, příslibů financování a expozice. Já na oplátku zaštítil věci produkční-sehnal kameramana, herce, scénář... Obrat nastal, když druhá strana měla splnit první ze svých přislíbených závazků-ať už to bylo zavolat na TV stanici a dohodnout placené vysílání (což je dnes běžné) nebo složit na stůl 50.000,- což byl rozpočet klipu spolu s rezervou pro nasazení do malých stanic. Od té doby vznikaly prodlevy, výmluvy, až jsem celou akci raději zrušil, protože jsem nechtěl blokovat termíny lidí-známých, kteří přislíbili účast. Nějaký čas jsem překonával vztek, agresi, pomstychtivost a znechucení a pak to přešlo. Kecalů jsem potkal stovky, zůstal jsem kdysi i někde v lese za Prahou když opilý "manažér" zmizel, mám lecjaké story s lidmi, u kterých to už muselo hraničit s nějakou formou úchylky. Jste zvyklí na leccos, ale bohužel, nikdy nevíte, musíte to občas zkusit, a vždycky Vás to trochu naštve, ta zmařená znovuobnovená naděje, kdy jste ve skrytu duše trochu doufali, že Vás někdo podpoří, že by Vás to mohlo zase trochu posunout.

Dospěl jsem do svého starého dobrého stádia, že se vykašlu na všechny "rádoby manažéry a sponzory" a udělám to po svém. Stará dobrá cesta, která se mi vždy osvědčila. Bavili jsme se o písni "Angelina", o svižné rockovce. První námět byl příběh zlatokopky ze Solidní nejistoty, co potkává své "prince" a každý z nich je v jiném směru úchylný. Trochu a la Bestiář, ale jinak. Jeden se miluje v uniformě, druhý je vulgární, třetí hrubý...a ona ne a ne najít toho správného hodného+bohatého. A léta běží... Za několik let je stále v tom samém baru. Na jedné akci jsem o tom mluvil s Ester Kočičkovou a dokonce jsme mluvili o tom, že by tu starší verzi "protřelé barové děvy" hrála na konci Ester. Píseň to hodilo trochu do komediální roviny díky Esterčinu image, ale jistě by dokázala zahrát i elegantní dámu "na vážno".

Tak nějak se to patlalo a pořád to nebylo ono. Vše mi zapadlo dohromady až když jsme hráli v Motorkářském doupěti Humpolec. Dostat do klipu tohle unikátní místo které nemá přinejmenším v Čechách obdoby mi přišlo jako skvělý nápad, nová invence. Navíc, jasně, splním si klukovský sen - na mojí rockovou písničku udělám klip, kde jezdím s motorkářema... Ušetřil jsem peníze a začal organizovat.

Sepsal jsem jakousi rámcovitou story: Koktejlovou ženu Angelinu vysadí po užívání si v autě jakýsi frajírek s drahým autem na silnici a ujede. Ona čeká, uslyší najednou hřmění a stopuje. Kolem jede banda motorkářů a jeden jí naloží a odveze do Motorkářského doupěte. To je Alenka v říši divů. Na konci je tak zmatená a rozčarovaná, že se jí ujmou dvě motorkářky a odejdou s ní kamsi... Na konci přijíždí Angelina v kožených hadrech na svém Harleyi...

Jednoduchá story a klip postavený hlavně na unikátních vizuálech. Začal jsem dělat obsazení, štáb, obrazový scénář. Čelil jsem trochu počáteční nedůvěře od kapely a dalším problémům. Zajistil jsem "herečky". Termín v Doupěti se našel až koncem října, jindy bylo plno. Od 11.10. kdy padlo resumé jsem tedy doufal ve štěstí dobrého počasí na 28.10., protože déšť či mráz by vše zhatil. Postupem se všechno začalo rozkládat. Režisér se omluvil, že dělá film a nemá čas, chlápek s autem byl k nezastižení kdesi v Etiopii, na událost se přihlásili asi 4 motorkáři, dvě protagonistky motorkářky se omluvily a hlavní protagonistka to vzdala kvůli tomu, že myslela, že bude zima na motorku... Za režiséra jsem sice sehnal náhradu, kamery se ujal Pája Junek, ale ostatní byli na vodě.

Řešil jsem tehdy další problémy a potřeboval jsem resetovat, vypadnout z města. (O té cestě píšu v jiném blogu a provází jí Orbisonův song, co jsem po návratu nahrál-I Drove All Night-video zde). Chybělo týden a něco do natáčení. Cesta mě vedla do Humpolce za Milanem Davidem, šéfem Doupěte. Pokecali jsme. Řekl jsem mu své pochyby a že to asi zruším. A on na to, že když nebude pršet, "naši kluci" (jádro motorkářů z Doupěte) dorazí. To byl obrat a trochu krve do žil... Hodil jsem loterii. Přespal jsem v autě v lesích srovnal si myšlenky alespoň trochu do přijatelné formy a za 3 dny nato se jal dávat klip dohromady. Zde se ukázal Facebook ve svém lepším světle, blízcí přátelé a fandové hodili "posty". První se ozvala motorkářka Mirka. Šli jsme na kafe a ukázala se z toho fajn ženská pro každou srandu co má zkrášlovací salón Na Šalamounce přímo v areálu Harley Davidson. Nabídla mi k dispozici výběr z několika Harleyů co si mohla půjčit, s firemní dodávkou vyřešila problém s logistikou sebe i kapely a štábu. Další vzpruha! taková, že mi po mých letitých zkušenostech v mysli zablikal alarm ve stylu"bacha, to je až divný- tak příliš dobrý na to aby v tom nebyl třeba háček...". Ale nebyl...

Zbýval týpek s autem. Zafungoval Facebook a známí, o kterých jsem zrovna neměl nejlepší mínění. Byl jsem dokonce varován...ale držím se hesla posuzovat vše na základě vlastní zkušenosti a nedělat si předsudky. Někdy je to možná chyba, ale člověk musí mít vlastní zkušenost. Taky vše zafungovalo fajnově. Týpek s krásným Fordem Mustang (další moje veleoblíbené klukovské auto) i se dvěma holkama co hráli motorkářky přislíbil účast.

Protože v klipu jezdím na své motorce, potřeboval jsem přivézt motorku z Prahy do Humpolce. Plán byl tedy, že pojedu den předtím a přespím i s těmi, co by chtěli přijet dřív. Milan ale nebyl v Doupěti, tak jsem musel najít náhradní ubytování. Našel jsem úžasný penzion Kachlička asi 7 km od Doupěte ve Skále u Humpolce. A podržte se - za 300,-/os... Zabookoval jsem 4 místa. Štáb - Mirka, kluci z kapely a režisér, včetně půjčeného Harleye jsem synchronizoval na druhý den 8.15 z Prahy a 10.00 v Humpolci. Kamarád Jirka mi zařídil půjčení bundy křiváka z moto obchodu. Vyzvedl jsem jej, odvezl jej se světlama k Mirce do dodávky, poseděl se svými, vyexportoval playback nahrávky - českou i anglickou verzi Angeliny pro sichr na 3 různá úložiště, přichystal se na cestu a vyrazil...

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Co Vám mám povídat. Cestu jsem si i navzdory mrazu užíval, Shadynka svištěla po D1. Za půlkou cesty u benzínky jsem se šel prohřát gulášovou polévkou.

U kasy přede mnou byla zajímavá holka, hezká. Ale proč jsem si jí všiml - hodně výrazná co do projevu a prezentace. Poznal jsem v ní Vicu Kerekes, momentálně hodně obsazovanou sexy děvu... Jo...Slušelo jí to. Byla očividně s týmem na cestě kamsi a za stolem střídali pravidelně slovenštinu i maďarštinu, což jim dodalo ještě více exotiky. Vzal jsem svojí polévku a šel si sednout, kluzký tác jsem naklonil...a já jsem si vycákl kousek na bundu, barovku, kalhoty a zem... Trapas. Ale jak ho zvládnout? Nehnul jsem brvou, vzal ubrousky, vše v klidu otřel, posadil se a začal debužírovat. Respekt!!!

Nasedl jsem a vyrazil. Zanedlouho jsem sjížděl na Humpolec a stavil se u Benziny naproti Doupěti, které zelo prázdnotou. Vypnul jsem telefon, ze kterého jsem měl puštěnou anglickou pracovní nahrávku Angeliny, kterou jsem se za jízdy učil pro synchron do klipu. Telefon byl vybitý. Ajajaj. Chcípl. Byla v něm mapa cesty do Skály, adresa Penzionu, telefon na majitelku a další 3 lidé(frajírek s autem) už byli na cestě a měli mě kontaktovat až se budou blížit. Nahodil jsem telefon. "Zadejte PIN!!!!" Uvědomil jsem si, že jsem před pár dny musel vyměnit sim kartu...a ta nová-na rozdíl od staré-chtěla při zapnutí telefonu PIN... Ten byl doma v šuplíku, doma nikdo, a telefon, ze kterého bych měl zavolat byl vypnutý... Situace... Mám naštěstí dobrou vizuální paměť a jakýmsi zázrakem mi na mysli vyskočil obrázek obalu sim karty se zřetelnou číselnou kombinací... Telefon psal: "Zbývající pokusy 1..." Naťukal jsem kód... zavřel oči...zmáčkl... a ejhle! Telefon naskočil! Duchapřítomně jsem opsal číslo na kousek papíru... Ale baterka neměla sílu připojit telefon k síti. Císlo jsem našel ale při vytočení se objevila další telefonová hláška: "není registrován..." (sakra, kam na to chodí, to už je skoro jako chybové hlášky Windows?) Tak jinak...

Zeptal jsem se místních, řekli mi cestu. Vyrazil jsem cestou lesem mezi vesnicemi. Na silnici jsem občas míjel krvavé skvrny a křídové obrysy sražených zvířat. Byl jsem předtím varován, že se to stává. Už jsem byl notně promrzlý a upřímně...začínal jsem toho mít dost... projel jsem vesnicí Skála, pustinou bez světel. Po upoutávce na penzion ani památky. Telefon dál chtěl PIN, zkoušel jsem to z hlavy a po dvou špatných pokusech jsem se raději podíval rychle na papír a opatrně vyťukával... Ale žádné připojení... Viděl jsem jen bannery jiných hotelů, ale ne ten svůj. Zajel jsem do další vesnice, pak zase zpátky. Pak tam, cestou jsem zastavil u několika opravených domků zda to nejsou penziony (měl jsem v hlavě mlhavě fotku penzionu z internetu, ale žádná se neshodovala)... A zase zpět. Zastavil jsem na rozcestí směrem do Humpolce. Náhradní plán velel jasně: Zpět do Humpolce k benzínce, potupně se píchnout do zásuvky, počkat u kafe a pak se připojit a najít mapu a podobně... Zvedl jsem hlavu a ejhle: banner "Penzion Kachlička a šipka 500m smětrem dolů!!" Nelogicky... Mohl jsem jen vpravo nebo vlevo. Vpravo jsem vyjel kamsi do lesa, ale zeptal se místňáka a ten mě poslal zpět na hlavní silnici a 200m za značkou konce vesnice Skála ostře doleva. Vyrazil jsem, uviděl tmavou orezlou značku Camping, ostrou zatáčku jsem málem minul, ale uhnul včas a otevřel se mi pohled na krásný pension. Zajásal jsem a zajel z kopce na dvůr. Paní už vyběhla i s pánem, vítali mě. Uskladnili mi dokonce motorku v kůlně od které jsem dostal klíče, uvařili mi grog a přijemně jsme si povídali o peripetiích co mě cestou potkaly. Bylo to za mnou. Pokoj byl nádherný. Zaplatil jsem předem ubytování za 4 lidi včetně snídaně a čekal. Telefon. Chlapík byl ve Skále a čelil podobným výzvám jako já. Snažil jsem se ho navigovat, ale málem mě to nenechal doříct se stylem "že ok, že má navigaci...". Řekl jsem si fajn, jak myslíš, uvidíme :)...nechal telefon v pokoji v nabíječce a šel na bar na grog. Čekal jsem a povídal jsem si s paní majitelkou, i o tom, jak vylepšit značení o čemž ona věděla, že není nejlepší. Byla by to škoda. Dobře pro nás pro klienty-že bude v hotelu často volné místo k přespání, ale špatně pro byznys. Koukal jsem po očku z okna, zda někdo přijíždí.

10 minut-nic. 15 minut-nic... Když to bylo 20 minut pryč, šel jsem na pokoj a reagoval na 3 nepřijaté hovory. Týpek byl už hovornější, vyprávěl cosi o vzdálené návštěvě chatové oblasti kde byl jakýsi starý pár a děda, co po vystoupení dvou blondýnek z auta zajásal, že se mu splní sen, ať u nich přespí. Jeho paní mu ten sen schvalovala, jakoby měl být vyvrcholením jeho důchodu. Holky i s borcem sice byly unavené hledáním, málem zůstaly, nakonec ale poděkovaly za nabídku a odjely směrem ke mně a já po telefonu navigoval. Za chvíli lehce vyhroceně napínavé navigace zaševelil Ford Mustang v kopci a zanedlouho zajížděl do vchodu. Ubytovali jsme se, představili se šoférem Mustanga, šli jsme něco popít a během večera našli společnou řeč. Byla to nakonec velká legrace, majitelé nás nechali sedět dlouho do noci u krbu a pak na pokoji se prokecalo do 4:30...

Dobré podhoubí pro následující pracovní den.