O dočasnosti, temnotě, pohlazení slunce a útěše hvězd a kráse cest

Tenhle blog mi běžel hlavou při cestě na motorce. Jízda je fantastická věc. Vnímám vše kolem, vůni horkých klasů mezi poli, vůni vodních ploch, které míjím. Dítě, které mi u cesty mává a já mávám zpět, mého miláčka, který si bublá a veze mě cestou... Cítím se jako novodobý kovboj. Auto i motorka je můj kůň, Dráček a Shadynka, mám k nim vztah, mají svá jména a prožíváme spolu toho tolik...

Už nějakou dobu si příliš uvědomuji onu pověstnou dočasnost všeho. Mí idolové zestárli. Někteří zemřeli a to zjitřilo i téma o kterém se nerado mluví - totiž smrt, která je všudypřítomná a lidé dělají jako by nebyla. Ale je tu pro všechny. Je to nezvratná věc a nikdo neví ani dne ani hodiny, anebo jak říká klasik:"Nikdo neví, bude-li ještě pro něj zítra svítit slunce..."... Proto si o to více vážím svého vyměřeného času. Nabírám doušky přítomnost lidí co mám rád a i když to někdy ve společnosti nevypadá a může to vzbudit zdání jakéhosi splínu, vnitřně se tetelím radostí, že jsem s nimi.

Uvědomuji si dočasnost své kapely, kdy nás může ze dne na den rozdělit nabídka někoho "slavného", kdo je může dobře zaplatit a potřeba dělat kvalitní hudbu ustoupí potřebě ekonomiky a peněz...

Uvědomuji si povrchnost, malichernost, jsem méně tolerantní k lidem, co si svého času neváží a navíc svými mindráky a tupostí omezují či kazí hezké chvíle jiným...

Jsem v horách. Moje milovaná motorka přespala ve stodole, cítím se jako Odpadlík... Před chvílí jsem se byl projet a dává mi to fakt hodně. Pro člověka, jehož hlavním přísunem endorfinu, a neustálé potřeby doplňovat sníženou hladinu serotoninu, byla vždy především hudba, různé fyzické radosti, hecování ve fyzických výkonech a extrémech, či posouvání či boření "hranic" všeobecně, je toto další radost, ke které jsem se vrátil... Vlastně, jako bych jel druhé kolo. Odmalička jsem vedle hudby cvičil, sportoval a od devíti jsem měl motorky. Pak byly nějaké pauzy, ale když jsem se k tomu vrátil, záhy jsem pochopil, že je to také moje součást... O další krásné chvíle se teď stará i moje malá dcerka, která mi také dává hrozně moc... (Jako bych některé z Vás slyšel:"Uff, ten rozházenej hejsek je táta???". No jo, a je to fajn...)

Nemyslím si, že by dotírala předzvěst krize středního věku, ale snad je to jakési pomyslné uzavření kruhu.

Dotírá na mě nezměrnost, nepochopení okolí které žije v "konvencích", otravnost stereotypů, které se snažím co nejvíce bourat. Dotírá na mě konečnost věcí a protiváhou je víra v transformaci v něco dalšího. Je to možná prapodivné, ale jak to máte vysvětlit člověku co to nechápe? Jak mu vysvětlit: "ano, možná se neshodnem, a nemáme se moc o čem bavit. Možná se hádáme, ale věř mi, mám Tě moc rád a užívám si bytí ve Tvé přítomnosti, jsi mi drahým člověkem na tomhle světě a já Ti chci věnovat svůj čas a jsem poctěný a šťastný, že mi Ty chceš věnovat ten svůj..."

Chci, aby mě nechal na pokoji zloděj "stát" (Hele, KDO to vlastně je ten "stát"?) kterého jsem nikdy nepotřeboval a nepotřebuji a nechtěl po mě ať financuji jeho zlodějny a svými pěnězi ho platím za to, aby vymýšlel další zmetky proti lidem této země...  Je to firma, která neprosperuje a dělá zmetky a já její akcie nechci, tak co? Přece nemůžu za to, že jsem se tu narodil... Chci mít svobodu, stejnou jako třeba když se mi nelíbí MHD? - Nebudu jí jezdit - podporovat jí. Nelíbí se mi hyenismus? - Nebudu kupovat bulvár. Nebaví mě tupé rádobyintelektuální příspěvky a facebookoví onanisti na mém profilu? - Vyhazuju je. Některou svobodu lze ovlivnit, některou (stát) ne...a volby jsou jen drahá komedie pro lidi, pro "pocit", že se dá něco změnit... Nesleduji manipulativní zpravodajství a snažím se držet mimo Matrix... Proto asi budu vždy, černá ovce, "mimoobčan". Ale se snahou žít si nezávisle po svém...

A okruhem se dostávám zpět na jádro pudla. Totiž má intolerance k hlupákům, kteří otravují život a nenahraditelný čas jiným...

Co až budeme duše? Energie? Až zemřeme? Bude v tu chvíli nějak relevantní stres ze spěchu? Blbeček v tramvaji? Co si o mě nějaký tupec myslel? Ne. Spíše to co tu po mě zbyde a co zanechám za vzpomínky a pocity v jiných... Já naštěstí netrpím ničím, co by mě fyzicky limitovalo k vizi, že bych měl psát závěť. I když kdo ví... Moje diagnózy jsou naštěstí toho rázu, že fyzické poškození hrozí spíše z vůle mé a nikoli okolností... Ale nevíme dne ani hodiny a smrt si nevybírá. Říkám si tedy, co chci po sobě zanechat? Zanechal bych po sobě "čistý stůl"? Možná i proto dnes horečnatěji pracuji, s větší vervou...

A často se sám sebe kontrolně ptám:"Proč to děláš?". Snažím se být optimista a pozitivní a ve všem vidět poloplnou sklenici a příležitost. A v souladu se svojí filosofií, že štěstí není cíl, ale štěstí je - musí být - i cesta k cíli se ptám:"Naplňuje mě to? Baví mě to?"... Ano, baví... Moje "třináctá komnata" mi sice často moc ztěžuje kreativní práci a život všeobecně, ale zase to beru jako boj. Cítím se jako válečník, který musí denně bojovat se svojí myslí. To je to "W" z anglického "Warrior", které mám občas napsané na levé ruce...abych si to připomínal... A připomínal si, že dokud se nevzdám a bojuju, vždycky je šance... Možná proto jsem nedávno vyběhl Sněžku nahoru a dolů, možná proto jsem uběhl svůj Ultramaraton 55,66 km, možná proto se snažím posouvat a bořit - nejen své - hranice...

S hořkosladkým úsměvem vzpomínám na rčení:"lidé se tolik starají jednostranně o délku života, přitom se nestarají o to, aby byl plný a opravdu prožitý". Ta lehká hořkost za nenaplněné životy jiných, ta sladkost za štěstí uvědomění a šanci naplňovat ten svůj... A každý den jsem vděčný za privilegium svého života jaký vedu. Nebylo to zadarmo, není to někdy lehké, ale já si toho moc vážím a jsem vděčný...Slovo, které je takovou vstupenkou do lepší nálady a vodítkem ke štěstí...

Měl-li bych to shrnout, co chci? Kam jdu? Chci nahrát upřímnou desku plnou výpovědí se kterými se snad bude moci někdo ztotožnit a prožít si jí tak i na koncertech... Naplní mě to štěstím, které budu moci dávat dál kolem sebe. Mohu použít můj milovaný citát - tentokráte Nikoly Tesly:"Pokud chcete najít tajemství vesmíru, berte v potaz vše, co se týká energie, frekvence a vibrace"...

Možná i proto, že nejsem apriori obchodník, možná i proto, že netuším, jak jí potom prodat nebo podbízet, možná proto, že nehodlám vyrábět skandály k získání pozornosti, možná proto, že mě to vůbec ale vůbec nezajímá a především ze sebe potřebuji dostat všechny ty emoce a příběhy a dojmy a pocity a prostě jí potřebuji upřímně a kvalitně nahrát...........možná proto se mi to povede... Možná jsem naivní...ale víte co? V tomhle prolhaném světě, kde se všechno prodává na slova "mega, nejlepší, nejúspěšnější a bůhvíco..." možná bude místo pro jednu "upřímnou desku" dělanou ze starého důvodu...totiž chtít něco říct, sdělit nějaký obsah, ono frekventované "sdílet" ale v tom pravém, starém smyslu slova...

No a zase je najednou všechno opodál, zahloubání je venku, jsem vyčištěný, a jedu na svém dvoukolém miláčkovi. Vidím a cítím tu vůni klasů mezi poli, divočáky ve vzdáleném kukuřicovém lánu, vůni čerstvě posekané trávy a slunce co se opírá do mé černé bundy, opájím se bubláním krásného stroje který se jistě, silně a elegantně valí po cestě kupředu... Cítím vlhko vodní plochy v dálce, mraky co se honí na obloze a krásnou zemi po které jezdím s nádherným strojem. Plnými doušky je nasávám do zásoby, užívám si pocity které dělají život krásným...

Někdy třeba nashle na cestě...

_________________________________________________________________

Pozn.: Chcete-li sledovat vývoj desky, nahrávání, demosnímky, mrkněte občas na www.janvytasek.com, nebo na Facebook www.facebook.com/janvytasek...